zdroj: Od Ještěda k Troskám č. 1/2013

Historické osídlení dnešního Dolnobousovska je doloženo již v mladší době kamenné a v následující době bronzové. V době železné v kraji pobývali Keltové, před změnou letopočtu na území Dolního Bousova sídlili germánští Markomani a od 8. století již trvale Slované. První písemná zmínka o Bousově pochází z roku 1318, kdy se připomíná Ctibor z Búsovce. Bousovcem je tu ovšem míněn Bousov Horní, takže hlavní, dnes Dolní Bousov bude jistě starší. Připomínán je tu jistý Bús z Búsova (Busso de Bussov), tedy náš Bohuš. Patrně tento rytíř nebo jeho předkové postavili na místním návrší nad rybníkem dřevěnou tvrz, kolem níž vznikla vesnice, po něm pojmenovaná. K tvrzi patřil i dřevěný kostel sv. Kateřiny (doložen roku 1352), který stával asi v místech dnešního rozlehlého farního chrámu. Tvrz zřejmě zanikla během husitských válek a dnes ji připomíná jen starý místní název Na Tvrzi. Ve 2. polovině 14. století a v 1. polovině století 15. vystřídalo bousovské panství několik majitelů, až v polovině 15. století bylo včleněno v lůno dominia kosteckého a zůstalo jeho součástí po dalších čtyři sta let.

Ještě před rokem 1497 byla naše obec povýšena na městečko a v roce 1560 mu byly již jako městu povoleny dva výroční trhy. Velký rozkvět města nastal za Lobkoviců koncem 16. století. Roku 1600 císař Rudolf II. udělil Bousovu městský znak a přiznal městu další privilegia. Během třicetileté války byl Bousov vypálen Švédy, avšak po jejím ukončení, za vlády Černínů, rozvoj opět pokračoval. V roce 1673 povolal hrabě Humprecht Jan Černín z Chudenic jednoho z nejpřednějších evropských architektů své doby Francesca Carattiho, aby mu vedle Černínského paláce v Praze vystavěl v Bousově také unikátní „víkendovou" rybářskou chatu. Ta se bohužel do dnešních časů nedochovala. Snad na jejích základech byla v roce 1754 postavena nová fara a kostel nahrazen roku 1766 barokním chrámem zasvěceným opět sv. Kateřině, s pozoruhodnou sochařskou výzdobou z dílny kosmonoských Jelínků. Do 19. století vstoupilo Dolnobousovsko jako pevná součást panství Kost. V roce 1834 v Dolním Bousově žilo 1419 obyvatel v 208 domech a působilo zde 129 řemeslníků.

K hospodářskému rozvoji kraje přispělo vybudování císařské silnice z Mladé Boleslavi do Sobotky v roce 1842. Po zrušení poddanství v roce 1850 začala fungovat jednotlivá obecní zastupitelstva. Součástí Dolního Bousova se stalo i Rohatsko (od roku 1887 pak samostatné) a Záhumní Lhota. K Hornímu Bousovu byly jako osady připojeny Ošťovice a Střehom. Samostatné bylo Vlčí Pole. Bechov byl tehdy sloučen s osadou Freidorf (Svobodín).

V roce 1866 dolehly na Dolnobousovsko válečné události prusko-rakouské války. V červnu se v Rohatsku ubytovaly pruské oddíly, zatímco místní obyvatelstvo se většinou raději uchýlilo do bezpečí okolních lesů. Také Bechov byl „poctěn“ pobytem vojenských jednotek, tentokrát rakouských dělostřelců. Z tohoto období pochází zřejmě v jádru pravdivá historka o tom, že v kostele ve Všeborsku se za úspěch ve válce modlil samotný saský král.

Po roce 1860 prodělala ekonomika regionu bouřlivý vývoj. Většina obyvatelstva sice i nadále zůstávala věrna zemědělství a řemeslu, nyní již na živnostenské bázi, nicméně se především přímo v Dolním Bousově objevily první vlaštovky v podobě finančních a podnikatelských subjektů, a to převážně z místních personálních i kapitálových zdrojů. Z podnětu společensky velmi aktivního MUDr. Františka Mrázka vznikla v roce 1863 První občanská záložna pro Dolní Bousov a okolí. S budováním rozsáhlé silniční sítě úzce souviselo i zřízení poštovního úřadu v Dolním Bousově v roce 1869.

Rozhodujícím fenoménem v hospodářské oblasti se stal nově založený cukrovar. Na jeho počátku stál opět MUDr. Mrázek. Výroba byla zahájena na podzim roku 1870.

Další majitel cukrovaru, První občanská záložna v Praze, přistoupila v roce 1881 k rozsáhlé rekonstrukci a poté i k obnově produkce. Nová konjunktura souvisela se zřízením obchodní železniční dráhy Bakov nad Jizerou - Kopidlno v roce 1883. Nadějný rozjezd byl zastaven katastrofálním požárem 8. prosince 1890.

Parcela se spáleništěm byla však úspěšně prodána. Do nového podniku vstoupil také říšský poslanec za Sobotecko Jindřich Gustav Maštálka. Nově vytvořená Komanditní společnost cukrovar v Dolním Bousově, Frič a spol., vystavěla v následujících dvou letech zcela nový objekt včetně železniční vlečky k dolnobousovskému nádraží, a rozběhla se výroba ve velkém stylu. V roce 1900 závod obdržel zlatou medaili na světové výstavě v Paříži, kde v rámci celorakouské expozice prezentoval své výsledky.

Veliký význam pro region, zejména přímo pro Dolní Bousov, mělo zřízení dvou místních železničních tratí. O starší trati Kopidlno - Bakov nad Jizerou již hovořeno výše. Na novou trat Mladá Boleslav - Stará Paka vyjel první vlak dne 26. listopadu 1905. Do tohoto období na přelomu 19. a 20. století pak spadá i výstavba nádražní budovy.

Po roce 1914 se život obyvatelstva zásadně změnil, mnoho mladých mužů odcházelo na fronty 1. světové války. Většina obcí naproti tomu hostila uprchlíky z bojem postižených oblastí Haliče. Na jaře 1915 přišli židovští exulanti ze západní Ukrajiny. V obtížné situaci se snažilo pomoci vedení cukrovaru, které v r. 1916 zřídilo ve svém areálu marmeládovnu, sušárnu zeleniny, výrobnu slivovice a ovocnárnu, s cílem poskytnout obyvatelstvu laciné potraviny a nabídnout pracovní příležitosti.

Dne 29. října 1918 proběhla v Dolním Bousově u příležitosti vzniku samostatné Československé republiky oslavná manifestace, na které ke shromáždění před radnicí promluvil starosta Václav Elis. K tomuto vítězství přispělo v uniformách československých legií i 33 mužů z Dolnobousovska. Radost z vítězství se mísila se smutkem, který vyvolávaly vzpomínky na desítky padlých, jen přímo z Dolního Bousova jich bylo 44.

V prvních parlamentních i komunálních volbách v roce 1919 v Dolním Bousově s převahou zvítězili sociální demokraté. Levicový kurz byl dovršen v srpnu 1921, kdy velká část místní organizace sociální demokracie vstoupila do nově konstituované komunistické strany. Sociální program otvírali i podnikatelé. J. G. Maštálka zřídil nadační konto na podporu nemajetných rodičů a na vzdělání jejich dětí. Jeho cukrovar a další závody však pracovaly se střídavými úspěchy. Špatné investice, velká povodeň v roce 1926 a smrt J. G. Maštálky v témže roce přivedly cukrovar i s ostatními provozy ke krachu. Poslední cukr se zde vyrobil roku 1932.

Druhá světová válka a Protektorát jsou v Bousově spojeny jednak se silnou jednotkou wehrmachtu, která v areálu bývalého cukrovaru chránila a obhospodařovala obrovské sklady vojenské výzbroje (uvádí se např. 70 tisíc párů obuvi a 120 tisíc plášťů) ukořistěné na všech frontách německé expanze a v okupovaných územích.

Ke konci války bylo město plné tzv. národních hostů, tedy německých civilistů především ze Slezska, kteří ustupovali před frontou. Dále tudy procházely transporty smrti, dlouhé řady zajatců ruských, britských, francouzských, ale i slovenských a českých. Přespávali ve vesnicích po stodolách, občas se podařilo někomu uprchnout. Uprchlíci se pak ukrývali v lesích buď samostatně nebo se připojili k zde operujícím partyzánským skupinám. V květnových dnech roku 1945 se dobrovolníci pokoušeli odzbrojovat místní a ustupující jednotky německé armády. Často byli úspěšní, ale dvacet nejodvážnějších to zaplatilo životem.